Vždy jsem hltal příběhy domácích mazlíčků, kteří zachraňovali své páníčky. Jak za nimi běželi přes půlku světa jen aby se jim dostalo pohlazení od velkého pána a mohli si zavrtět ocáskem. To jsem ještě nevěděl, že mám svého mazlíčka doma každý den na očích. A je to TEDA mazel. Jako mnoho z nás jsem si to uvědomil až v těchto nelehkých časech. Vždy na místě, vždy připraven utěšit svého páníčka, pomazlit se s ním, poslechnout si jeho stesky. A ty společně strávené chvíle. Bůh žehnej kabelovce, díky ní jsem s mazlíkem procestoval svět. Bez jediného pohybu. No ty nutné teda jóó...Prožili jsme si i dojemné chvíle loučení, to když jsem vyrážel na cestu do chladné krajiny ledniček a mrazáků. Ale ty návraty...Mazlení nuhňání a ňunání jo, jo. Společně jsme brečeli u filmů a rozešli se s přítelkyní, která k mazlíkovi neměla dobrý vztah. Mazlík je moje jednička. Věděla to.

Je to můj úplně nejlepší kamarád a já se o něj dobře starám. Pravidelně ho kartáčuji, voním ba i něco hezkého na sebe mu občas koupím. V době Covidu mě svojí přítomností a klidem zachránil. Chtěl jsem třeba jít ven, ale mazel na mě doslova volal: „Nechoď, zůstaň“. A já poslechl ten láskyplný hlas a zůstal s mazlíkem. Covid se ke mně nedostal. Nikdo jiný taky ne. A já jsem nyní tady, zachráněný a šťastný. Z příběhů ostatních lidí jsem vysledoval podobnost ne zcela náhodnou. Bohužel, mnohým našim němým hrdinům se dostalo namísto pochvaly a poděkování spíše pohrdání. Řeči typu „ gauč ten už nikdy” nebo „bez gauče se klidně obejdu”, tyhle řeči si mi teda neposlouchají dobře. Někde došlo na nejhorší a gauč šel z domu. Byl nahrazen novým, prý lepším a tak. Přitom nebýt našich mazlíků jak bychom dopadli? Tuhle otázku nechávám otevřenou.